Náš pocit, je to osobní?

Když se ozve pocit viny, tak zpytujeme svědomí. Na tom není nic zvláštního. Jen pokud jsme schopni chybu zaregistrovat, tak se můžeme poučit a příště se jí vyvarovat. Chybami se přeci lidé učí.  Občas však přijde i stud, který nám bere naši pozornost. Stojí nás naši mentální energii, která nám potom chybí k radosti.

Při interakci s druhými lidmi dochází k časté výměně myšlenek, názorů, postojů, proseb, žádostí, pocitů, nápadů, domluv, souhrnně informací. A to jak verbálních, tak i neverbálních. Když někoho oslovíme a on nám neodpoví, tak i to “nic“ může mít velkou moc. Naštěstí existuje záchrana, protože záleží jen a jen na nás, jestli vůbec a když už, tak jak si daný signál vyložíme!

Slovo temperamentum pochází z latiny a my jej můžeme chápat jako správný poměr. Abychom dokázali vše docenit, vážili si toho, užívali to smysluplně a k našemu prospěchu, tak si to musíme dávkovat ve zdravém množstvím, správném poměru. Jednoduše řečeno: „všeho moc škodí, dávka dělá jed!“ A to platí i o našem svědomí!

Nejdříve odlišujme lidi, jejichž názor pro nás má nějakou váhu, od blbců. Na těch svou pozorností, energií neplýtvejme. Potom k sobě buďme upřímní. Řiďme se morálním kompasem příčetných hodnot, udržujme své osobní hranice a dodržujme námi stanovené zásady.

Řidič nás nepustí na přechodě, obchodník nám slíbí cenu a pak ji změní, průvodčí ve vlaku se na nás mračí. Kolega na nás nemá čas i když jsme byli domluveni. Někdo jiný nás neustále hodnotí. I když v té situaci figurujeme my, tak ten druhý nereaguje až tak na nás, jako na svůj vnitřní svět, únavu a vlastní vnímání reality. Mějme k němu  soucit, ve většině případů to není osobní, i když se zdá, že se nás to týká. Ptejme se sami sebe nebo klidně toho druhého: „proč jsi mi to sděloval, když to nebylo osobní? Jsi naštvaný, frustrovaný, nemůžu ti nějak pomoct?“

Představte si, stmívá se, v práci jste zůstali déle, jste unavení, ale chystáte se jít domů. V tom vám zavolá kamarád, který vám včera odpoledne pomáhal s vaším projektem a poprosí vás o totéž. Vy jste, ale unavení a potřebovali byste si odpočinout. Váš kamarád, ale přeci ví, že jste ranní ptáče a chodíte brzy spát. Není to osobní? V tuto chvíli je na místě komunikace, skloubení empatie s asertivitou. Snažím se pomoci druhému, ale nezapomínám na sebe. Hlavně komunikujte, třeba: „Vím, že bys potřeboval pomoci, ale já už bych měl jít za chvíli spát. Nemůžeme se domluvit na zítra?“

Nejdříve rozlišujme, jestli se nás to vůbec týká. Má to pro mě nějakou opodstatněnou váhu? Pokud ano, tak racionálně uvažujme, jestli je to osobní. Kdyžtak komunikujme! Jak řekl Frederik Imbo: „lidé vás mohou svými slovy kritizovat, zranit nebo vás dokonce ignorovat, ale na vaši hodnotu to nemá žádný vliv“.

Něco pro inspiraci: How not to take things personally? | Frederik Imbo | TEDxMechelen

Slovníček: Interpretace – česky vnímání, které ovlivňuje třeba naše zkušenost, nálada, očekávání, emoce a tak dále. Zkreslený odraz reality v naší hlavě.